Sojkárna – čundr 2006

Po půl roce těšení se na čundr nastala ta chvíle, kdy jsme všichni prosmejčili barák, abychom sehnali věci, které pravidelně sebou na čundry vozíme. Několik se jich zase zatoulalo na místa, kde by je nikdo neočekával, ale nenechali jsme se překvapit. Vše jsme podctivě naskládali do Favorita a vyprovodili dva týpky (Vajco a Jerry) na vlak, protože i já mám Favotira normálního, pětimístnýho… Jerry s Vajcem se ve vlaku bát nemohli, měli sebou hlídače ve formě slivovice a s ním se báli méně a méně… My jsme se cestou stavili v Lovosicích v obchoďáku nakoupit nějaké zásoby. A potom už hurá do Vysoké Lípy. Vysadil jsem všechny pasažéry (Marek, Frenkie a Forestík) a mazal pro Vajca s Jerrym do Děčína na vlakáč. Kluci tam balili jednu slečnu v karavanu prodávající párky. Ve Vysoké Lípě jsme nechali auto na zahradě milých lidiček, u kterých parkujeme už léta pokaždé, když se tu ukážeme. Naházeli jsme všechny věci na záda a vyrazili směrem k Sojkárně (kemp). Ta nás uvítala tak jak jsme jí loni opustili. Zabydleli jsme se a vyrazili se podívat na loupežnický hrad Šauštejn. Zastavili jsme se v restauraci ‚Pod Loupežákem‘ doplnit zásoby vody a pořádně se přivítat s obsluhou, která nás už taky bere, jako každoroční štamgasty. Má to své výhody: holky nám založily palmální účet, který je splatný až na konci čundru. Celou dobu se na něj jenom připisuje a připisuje… A na konci se potom žasne, co všechno jsme stačili vylít do svých žíznivých hrdel a nacpat do hladových bříšek. Taky jsem hned při prvních krocích potkal kolegu z práce, který je ale z laborky z Ostravy, kdežto já z takové prdelky kousek od Mělníka (Lužec). Vraceli jsme se za tmy a těšili se na oheň, až bude olizovat skálu nad námi a roztančí své divoké stíny. Brnkali jsme na kytary a netrvalo dlouho a objevil se ‚pan domácí‘. Každý rok si několikrát během čundru vybírá poplatek za to, že nás nechá bydlet ve svém království. A my rádi zaplatíme. Vybírání poplatků pan domácí provádí většinou střemhlavým skokem do některého ze žracáků. Tam se pomněje a jde zase domů. Kdybyste měli představu, že pan domácí je metrákovej chlap, tak jste na omylu. Má jen několik málo deka, nosí pořád kožíšek a v atlasu zvířat ho najdete pod jménem ‚plšík lískový‘.
Na čundru se dělávjí príma kraviny jako třeba ‚bitva o Nutelu‘ nebo je moc príma ‚maskovaná‘. To v jedné rokli využije všech dostupných prostředků, abychom se zašili tak, že nás hledající nenašel nebo aby mu to trvalo co nejdéle. Je dost sranda, když postupně vylézají postavy oděné do kapradí, porostlé borůvčím a podobně. Taky třeba napodobeniny různých kořenů, ale to jsme Frenkiemu nezbaštili. Teda já ne. Marek nás taky objevuje tak, že sebou při příchodu několikrát flákne a zkuste potom zamaskovat chechtající se listí :oD
Velmi romantické chvíle jsou ty, kdy se rozhodneme pokořit úsek Kamenice, kde chtě nechtě musíme několikrát do vody. Do těch míst nevede turistická cesta a tak jsou tu zákoutí, která neviděl každý. Voda je tu i těch nějvětších vedrech pořádně studená a tak ten, komu se podaří ‚vykoupat‘ pořádně zchladne. Pokaždé čekáme, kdo to bude… A už to skoro vypadalo, že letos nic… Až na jednom z posledním z brodů se musela blýsknout pózou labutě zahučivší téměř po hlavě do vody Marek. Naštěstí jsem byl připravenej a tak ta nádherná póza je vidět na jedné z fotek.
Několikrát také musíme doplnit zásoby. To děláme tak, že skočíme do auta, odjedeme do Děčína a tam nakoupíme vše potřebné. Na čunru nás bylo šest, a tak jsme nechali Forestíka, Marka a Fáfu v hospodě s rizikem, že se náš palmální účet nebezpečně rozroste. Na terase vyhrávala dvoučlenná skupina a turisty spíše odrazovala než lákala. Taky ten repertoár byl příšernej. Celkem jsem ty naše tři pardály litovali. Po návratu z nákupů nás ukecávaly holky z hespody, abychom alespoň my chvíli zůstali, že se snad někteří turisté taky ‚chytnou‘. Když kapela sem tam zahrála něco líbivého, dali jsme pořádně najevo, že to se nám líbí. A tak za chvíli hráli jeden trhák za druhým. Skoro celou trasu jsme rozvlnili v rytmu a sami jsme skoro tancovali po stolech. Vydrželi jsme až do soumraku a než jsme odešli, tak ještě po hospodě projela ‚mašinka‘ a tancovali jsme na parkovišti. Nevěřil jsem, jaká budeme atrakce pro turisty, kteří si nás zvěčňovali na foťáky i kamery. Druhý den jsme dostali v hospodě pochvalu, ale Kamču ‚nějak‘ bolela hlava a ani půlnoční rande Lenky a Vejca na Doláku nějak nevyšlo… :oD
Taky se přiznám (i když nerad) k tomu, že když jem vařil na Velkém Aspirínu v kotlíku oběd, trochu mi na poslední chvíli zavrávoral kotlík a až na pár lžic, nám všechny fazole skončily na zemi. Ti hladovější z nás nelenili a pustili se jídla hned, vždyť šlo jen o pár větviček a lístků navíc. Ostatní vylízali kotlík…
Taky za námi dorazili rodiče a sestra Marka. Mamka (Montyno) byla celá unešená. Taky jsem jí barvitě líčil, co všechno čundráci v lese zažívají a jaké krásy tady příroda před světem schovává. Škoda jen, že měla sebou manžela, který by v přírodě musel mít načančanou postýlku a tak se nám nepovedlo je ukecat, aby s námi strávili v přírodě alespoň jednu noc…
A teď si nechám poslat připomínky od těch moc príma lidiček, co spolu na ty čundry jezdíme a potom to sem vše přidám (po pečlivém zkoumání:o) Vše, co se vám líbí, posílejte na Fany.Lu@seznam.cz, to co se vám nelíbí, kamkoliv jinam ;oD

Tak se zatím mějte moc príma…!
                                           Fany